PŘÁNÍČKOVÁ

Milý Ježíšku

Tenkrát, když jsi se narodil, přišli za Tebou tři králové a přinesli Ti ty nejcennější dary jaké mohli. Věděli, že si je zasloužíš. Dal jsi nám to nejcennější, co jsi mohl. Za týden oslavíme Tvé narozeniny. Bude Ti už dva tisíce jedenáct. A tak, jako Tobě přinesli dárky tři králové, my si teď, jako vzpomínku na Tebe, dáváme dárečky vzájemně.

Dětičky napsaly svá přáníčka. Ty nejmenší je namalovaly. Malé holčičky si přejí panenku, chlapečci autíčko. K tomu kulicha a rukavice. A sáňky či brusle, když je ta zima. Ti větší touží po dárcích mnohem méně skromných. Poslední dobou si Tě tak nějak pleteme se Santou.

Já už jsem velký kluk. Nevěřím na Ježíška. Je to už pěkných pár let co mi starší kamarád prozradil, že ty dárky, které po zazvonění zvonečku naleznu pod stromečkem, vlastně kupují rodiče. A poslední dobou si už ani to přáníčko nepíšu. Ale letos bych, jestli mohu, jedno měl. Mohu?

Tak tedy:

Milý Ježíšku

Přál bych si...

KOMUNIKAČNÍ

Kdysi, s vynálezem telefonu, jsme se jako lidstvo mohli radovat, že k sobě budeme mít blíž. Komunikačních technologií od té doby notně přibylo a dnes, v době internetu a různých prográmků, které ho využívají, si každý může v reálném čase poklábosit třeba i s několika členy rodiny a pár kamarády naráz. Navíc tu máme Facebook a Twitter a co já vím kolik ještě různých sociálních sítí, takže když někoho nenajdeme tam, nic nám nebrání porozhlédnout se onde. A to by tedy bylo, aby se nakonec nenašel někdo, s kým bychom si mohli poklábosit. Ať už o čemkoli. A i kdyby to mělo být s někým docela cizím. Třeba z něj jednou bude kamarád.

Dávám, tu a tam, své fotky do jednoho fotografického serveru. Dělám to hlavně proto, abych se dozvěděl, co si o mých výtvorech myslí druzí. Jeden pochválí, druhý pohaní, občas někdo poradí, někdy i vysvětlí. Snažím se prostě dozvědět, co dělám dobře a co špatně. Učit se. A včera se mě žena ptala, co prý si tam s kým mohu pořád psát. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale nevím. A přitom ona sama často hledí do monitoru svého notebooku, kde má otevřeno jedno či více oken „Skajpu“ a komunikuje se světem. Má samozřejmě i účet na Facebooku a na Spolužácích a nedávno, když zjistila, že jeden kamarád je na Twitteru, přihlásila se i tam. Tak nevím…

…napadá mě ovšem otázka, zda pro samou komunikaci se vzdálenými bližními, nepřestáváme pomalu ale jistě komunikovat s bližními nám nejbližšími, kteří třeba sedí jen ve vedlejším pokoji a pokecali by rádi, jelikož jinak nemají do čeho píchnout a nezbývá jim tedy, než otevřít počítač a někam se zaregistrovat. Třeba…

POVÍDÁNÍ O HOUPÁNÍ

Pamatuji si, že jako malý kluk jsem zaplatil korunu, vstoupil do houpačky - lodičky a pokoušel jsem se jí rozhoupat. Snažil jsem se ze všech sil, ale zatímco ostatní caparti div nevypadávali ze svých loděk ocitnuvše se hlavou dolů v horní úvrati a pištěli radostným vzrušením, já se se svou loďkou sotva pohnul. Styděl jsem se mohutně, ale pak přišel kolotočář a znemožnil mě docela, když do mne maličko strčil. Tenkrát jsem měl pocit, že mu to nikdy nezapomenu. Připadalo mi, že teď jsem, a na věky zůstanu, ten kluk co se neumí houpat. Jenže s kolotočářovým přispěním to pak už jakž takž šlo a já si za svou korunu alespoň trochu užil.
Později, někdy v deváté třídě, jsem se na stejné pouti na starém Zahradňáku, nechal ukecat a s jednou spolužákyní vlezl do takové té houpací klece. No a dál už asi víte. Nebýt Věry, která mi nejdřív poručila ať nic nedělám, jelikož jsem spíše brzdil, a posléze rozhoupala klec i se mnou, zůstala by ta prokletá věc stát jako přibitá. Ta ostuda!
On život je někdy taky taková houpačka. Jednou jsi dole, jindy nahoře, jak se zpívá ve známé písni pánů Wericha a Voskovce. Jenže aby člověk vůbec někdy mohl být aspoň chvilku nahoře a neseděl stále jen dole a smutně nepozoroval ostatní, jak se snaží zuby nehty udržet tu houpačku co nejdéle co nejvýš, musí se snažit taky. Nesmí se bát toho pohybu nahoru a dolů a musí se odrážet a přenášet váhu a klidně i dělat nějaké ty směšné pohyby, jen když to pomůže. A vždycky, když je na chvíli dole, musí věřit, že jinam než nahoru to teď nejde.
Takže se všichni odrážejte a nikdy na to nezapomínejte. Kdo přestane, toho houpačka se bude houpat stále méně a méně, a míň a míň, a míň a míň, a nakonec se zastaví docela. Ona to totiž sama ani jinak neumí.
A kdyby snad bylo nejhůř a nebo jestli jste takový nešika jako já, tak se nestyďte a poproste někoho ať vás maličko popostrčí. Ono se sice najde i pár takových, kteří se vám budou snažit zatáhnout ruční brzdu, ale uvidíte, že se vždycky najde někdo, kdo vám ten počáteční impuls rád dá. A pak už to zase půjde.
A víte co je na houpačkách nejlepší? No přece to, že oba konce jejich pohybu jsou nahoře!

ČTĚTE!

Na dveřích jednoho domu, kam pravidelně docházím za prací, jsem si všiml jakési vývěsky. Jak jsem tak těmi dveřmi prošel, padlo mi do oka výrazně a velkými písmeny napsané slovo: ČTĚTE! Při práci mi to pak nešlo z hlavy. Říkal jsem si, že je dobře, najde-li se někdo, kdo takto myslí na kulturnost národa. Myslím, že by opravdu bylo třeba, aby lidi víc četli. Dnes každý kouká na televizi nebo do počítače, případně se sluchátky na uších cestou do zaměstnání poslouchá muziku. Čteme většinou leda tak e-mail, případně esemesky, sem tam někdo nějaké ty drby v bulváru nebo sportovní rubriku, ale pořádnou knížku málokdo. A čím mladší, tím méně. Většinou nic. Dalo by se nad tím mávnout rukou, říct si, no a co, a jít si svou cestou. Jenže! Jenže ona taková dobrá knížka není jen namáhavé, alespoň oproti sledování televize, přelouskání příběhu, ale také něco víc. Čím víc člověk čte, tím větší má slovní zásobu, dokáže se lépe vyjadřovat, a v neposlední řadě také umí lépe psát. A to i ty esemesky. Takhle nějak jsem uvažoval zatímco jsem měl co na práci v tom domě. Pak jsem se oblékl a při odchodu si přečetl zmiňovanou vývěsku. Stálo na ní, že od toho a toho data bude ten a ten televizní program naladěn na tom a tom kanále. Tak si to, lidi, nezapomeňte přečíst. Třeba byste pak doma zbytečně nadávali, že vám ta bedna zase nehraje.

JEŽÍŠEK KLAUS

Už prakticky od malička přemýšlím, proč, mám-li narozeniny já, dostávám dárky, naproti tomu, má-li narozeniny Ježíšek, dává dárky on mně. Nikdy jsem to nepochopil a vždycky přemýšlel, jestli mu to není líto, když nic nedostane. Pravda ovšem je, že co já vlastně vím o Ježíškovi. Třeba dostal letos víc dárků než já. Třeba mu je dává Santa Klaus. To je ten bělovousý děda v červeném kožíšku, Američan, a asi hodně bohatý, protože má dárků plné sáně a rozdává je každému děcku, ať už ho zná, nebo ne. Tak proč by nějaký dáreček nedal i maličkému Ježíškovi, který určitě nezlobí. Znát ho určitě musí.

Ale já mám stejně radši Ježíška! Nosil mi dárky, když jsem byl malý a jeho jménem si tady u nás dáváme dárky dodnes. Většinou nikdo neví, jak to ten malý hošík dělá a vlastně ani jak vypadá. Když jsem byl malý kluk, představoval jsem si ho jako takového barokního andělíčka, jenže v kožíšku. Namaloval jsem ho pastelkami a pak nám vysíval na stromečku na dobře viditelném místě. Svatozáří jsem mu propíchl háček a druhý konec toho háčku přiohnul mezi jehličí. Opatrně, aby mě nepíchlo.

Santa Klause si oproti Ježíškovi dokáže představit každý. Jakpak by také ne, když hraje ve spoustě filmů, jeho figurku si můžete koupit v každém hračkářství a ještě ke všemu účinkuje v reklamě na Coca Colu. Asi si potřebuje vydělat, aby měl za co nakoupit tu spoustu dárků. Kde by na ně jinak vzal. A mimochodem. Ten červený kožíšek, alespoň tedy co já vím, je přesně takový, jaký jsem tenkrát namaloval papírovému Ježíškovi. Santa mu ho nejspíš ukradl a teď se v něm naparuje a dělá to svoje ho, hooo, když bere na klín všechny ty malé kluky a holky. Možná by se měl někdo zamyslet nad tím, proč to vlastně dělá.

Okolo Vánoc jsem většinou tak trochu mimo. Myslím, že na mě působí ty krátké dny. Nedostatek sluníčka. A taky tak trochu smutním, protože mě to tak naučila babička. Vzpomínám na ty, co už tu nejsou. Veselo mi nebývá ani na Silvestra. Nějak se nemůžu donutit, abych se bavil, když se vlastně vůbec bavit nechci. Nezdá se mi důležité oslavovat ani konec starého roku ani začátek toho dalšího. V televizi bývají blbiny, k smíchu to moc není, sám se bavit moc neumím a v tom mém smutnění ani není divu. Zbývá jedině otevřená láhev. Ale to taky nic moc neřeší. Navíc toho pití pravidelně nakoupíme málo. Když dopijeme poslední sklenku, do půlnočního šampáňa bývá ještě daleko. Jediné co je na té půlnoci pak příjemné, je to, že to mám za sebou. Skoro se zase těším do práce.

Bavili jsme se tak s Katkou o Velké a Malé Americe, tedy o těch lomech u Mořiny, a o mých ujetých kilometrech na kole, a mě při tom tak nějak došlo, že každého baví něco jiného. Ten dělá to a ten zas tohle, jak se zpívá v té známé písničce. Každému prostě podle jeho gusta.
Mám práci, o které by mnozí řekli, že je podřadná a oni by jí nedělali ani za zlaté prase, ale mně vyhovuje, a to hlavně proto, že ráno nemusím nikam spěchat, většinou mám v jednu hotovo, odpoledne se můžu prohánět na kole okolo Prahy a když je třeba, práci například z pondělka můžu klíďo píďo udělat až v úterý. Má to samozřejmě i své nevýhody, ale co ne? Chápu, že ostatní mají jiné ambice, že chtějí takzvaně něčeho dosáhnout, a pokud je to alespoň maličko baví a nemají z toho nervy v kýblu a žaludeční vředy, tak ať si, pro mě a za mě, profesně rostou třeba až někam... No, úplně nahoru. Je to jejich věc. A stejně tak i to, co dělají ve chvílích volna, mají-li tedy vůbec nějaké. Mohu-li já jezdit na bicyklu s foťákem na zádech, proč by někdo nemohl v paneláku cvičit loveckého psa, někdo jiný třeba jen ležet na gauči a číst detektivky, další hrát nekonečnou počítačovou hru po síti a nebo třeba jen sedět, jíst, pít a čekat, co se stane a jestli vůbec něco.
Jenže já jsem blázen, když si dám co odpoledne třicet nebo čtyřicet kilometrů. Tak mi aspoň bylo naznačeno jednou mou bývalou kolegyní. A ty jsi zase blázen, když pořád jen ležíš v knížkách? A ty, protože se pořád něco šprtáš, a ty zas s tím psem na betonové ploše sídliště, a... Jenže to je omyl! Já nejsem blázen, alespoň ne kvůli kolu. A pokouším se nemyslet si to ani o tobě, ani o tobě, ani o tobě, ani o tobě... Tak to zkuste taky. Necháme-li jeden každý ty ostatní dělat to co rádi, a nejen rádi, ale taky na co stačí, k čemu se hodí, budeme se jeden každý cítit mnohem víc ve své kůži. A to myslím celkem stojí za to. Ve vlastní kůži je nejlíp. Nebo ne?

TAKHLE NĚJAK BY TO MOHLO...

Nedávno jsem dal do nadpisu jiného svého bločku otázku neotázku "Co je nového" a pak přemýšlel nemám-li ten nadpis změnit, či co s ním. Nějak mi to nešlo z hlavy a spolu s myšlenkami nepublikovatelnými se mi to v mé roztržité mysli nějak pospojovalo a já najednou v duchu vkládal "novinky" do úst postavám z mého Vnitřního světa.
Někdy se stává, že by bylo třeba o něčem mluvit, ale nějak není komu, s kým, pro koho. Jindy je co říct, je co na srdci, ale zase jsou to věci, které není příliš vhodné rozmazávat. Některé dokonce ani s těmi jichž se týkají. Takové to: "To se přece nedělá!" Chtělo by to ventilovat, jenže ventilů se nedostává, jsou nedosažitelné, zarezlé a co já vím jaké ještě. Pak by možná, snad, mohl potkat Tma, vznášející se v temnotě mysli, třeba Prostor, který by se ho, tedy Tmy, zeptal: "Jak se máte, příteli?" Vlastně pardon! Prostor by asi měl použít jiná slova. Něco jako: "Jak se vám placatí?" nebo: "Vznáší se vám pohodlně?" nebo: "Máte tam dost místa?" když už jsme se tedy zmínili o Tmovi a jeho levitaci. Také by se jakoby náhodou mohl opodál mihnout Čas a prohodit něco jako: "Běžel jsem náhodou kolem (smích) a napadlo mě na chvilku se zastavit (smích) a zjistit jak se vám stárne (vyčkávavý pohled)." Pak by se asi omluvil, že to tak nemyslel, mrkl šibalsky očkem a dodal: "Vždyť mě znáte, než to domyslím, už je to za mnou."
Tak takhle nějak by to třeba mohlo začínat. A pak by se rozhovor stočil na Pravdu a Tu druhou a Tma by, chtě nechtě, musel s pravdou ven. Vypadlo by z něj, že si vždycky myslel, že Pravdu od Té druhé bez problémů rozezná, sestra nesestra, ale poslední dobou, že občas uvažuje, jestli si z něj holky neudělali, už kdysi před lety, legraci a jestli snad celou dobu nežil místo s Pravdou s Tou druhou, nebo kdy kde jak a proč si to sakra, ty potvory, vyměnily, nebo co! Prostor by se ho, jak aspoň doufám, snažil uzemnit a Čas by se drbal za ušima, trochu si dal na čas, chvilku si něco šuškal se Švihadlem času a po chvilce by se přiřítil s nějakým těkavým nápadem na zlepšení myšlenek, třeba zajít na pár žejdlíků Staropatoku do krčmy Na pravdě boží, kde by se snad konečně mohl zase na chvilku zastavit a kde by se skoro natuty setkali s dalšími přáteli a kecalo by se až do rána a furt pryč. U stolu by se určitě usadili i Přední a Zadní, samozřejmě Kdosi v družném rozhovoru s Cosi a nesmíme zapomenout ani na To, které, vlastně pardon, který by nad zpola vypitým půllitrem vykládal Polovičnímu, že jak to tak vypadá, tak přece jen má Pravdu, kterou přece vždycky chtěl mít, a ne Tu druhou, když, jak to tak vypadá, Tu druhou má vlastně Tma. Poloviční by nejspíš mlel něco jako že tomu rozumí jen tak napůl a pak by vpadl do dveří Nápad a řval by, že má nápad, že už dlouho neviděli Pračku prací ani Přírodu, že na světě nejsou jen Pravda a Ta druhá a že by se prostě mělo táhnout o lokál dál.
Jo, takhle nějak by to mohlo začínat...