Kdysi, s vynálezem telefonu, jsme se jako lidstvo mohli radovat, že k sobě budeme mít blíž. Komunikačních technologií od té doby notně přibylo a dnes, v době internetu a různých prográmků, které ho využívají, si každý může v reálném čase poklábosit třeba i s několika členy rodiny a pár kamarády naráz. Navíc tu máme Facebook a Twitter a co já vím kolik ještě různých sociálních sítí, takže když někoho nenajdeme tam, nic nám nebrání porozhlédnout se onde. A to by tedy bylo, aby se nakonec nenašel někdo, s kým bychom si mohli poklábosit. Ať už o čemkoli. A i kdyby to mělo být s někým docela cizím. Třeba z něj jednou bude kamarád.
Dávám, tu a tam, své fotky do jednoho fotografického serveru. Dělám to hlavně proto, abych se dozvěděl, co si o mých výtvorech myslí druzí. Jeden pochválí, druhý pohaní, občas někdo poradí, někdy i vysvětlí. Snažím se prostě dozvědět, co dělám dobře a co špatně. Učit se. A včera se mě žena ptala, co prý si tam s kým mohu pořád psát. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale nevím. A přitom ona sama často hledí do monitoru svého notebooku, kde má otevřeno jedno či více oken „Skajpu“ a komunikuje se světem. Má samozřejmě i účet na Facebooku a na Spolužácích a nedávno, když zjistila, že jeden kamarád je na Twitteru, přihlásila se i tam. Tak nevím…
…napadá mě ovšem otázka, zda pro samou komunikaci se vzdálenými bližními, nepřestáváme pomalu ale jistě komunikovat s bližními nám nejbližšími, kteří třeba sedí jen ve vedlejším pokoji a pokecali by rádi, jelikož jinak nemají do čeho píchnout a nezbývá jim tedy, než otevřít počítač a někam se zaregistrovat. Třeba…
Žádné komentáře:
Okomentovat