Bavili jsme se tak s Katkou o Velké a Malé Americe, tedy o těch lomech u Mořiny, a o mých ujetých kilometrech na kole, a mě při tom tak nějak došlo, že každého baví něco jiného. Ten dělá to a ten zas tohle, jak se zpívá v té známé písničce. Každému prostě podle jeho gusta.
Mám práci, o které by mnozí řekli, že je podřadná a oni by jí nedělali ani za zlaté prase, ale mně vyhovuje, a to hlavně proto, že ráno nemusím nikam spěchat, většinou mám v jednu hotovo, odpoledne se můžu prohánět na kole okolo Prahy a když je třeba, práci například z pondělka můžu klíďo píďo udělat až v úterý. Má to samozřejmě i své nevýhody, ale co ne? Chápu, že ostatní mají jiné ambice, že chtějí takzvaně něčeho dosáhnout, a pokud je to alespoň maličko baví a nemají z toho nervy v kýblu a žaludeční vředy, tak ať si, pro mě a za mě, profesně rostou třeba až někam... No, úplně nahoru. Je to jejich věc. A stejně tak i to, co dělají ve chvílích volna, mají-li tedy vůbec nějaké. Mohu-li já jezdit na bicyklu s foťákem na zádech, proč by někdo nemohl v paneláku cvičit loveckého psa, někdo jiný třeba jen ležet na gauči a číst detektivky, další hrát nekonečnou počítačovou hru po síti a nebo třeba jen sedět, jíst, pít a čekat, co se stane a jestli vůbec něco.
Jenže já jsem blázen, když si dám co odpoledne třicet nebo čtyřicet kilometrů. Tak mi aspoň bylo naznačeno jednou mou bývalou kolegyní. A ty jsi zase blázen, když pořád jen ležíš v knížkách? A ty, protože se pořád něco šprtáš, a ty zas s tím psem na betonové ploše sídliště, a... Jenže to je omyl! Já nejsem blázen, alespoň ne kvůli kolu. A pokouším se nemyslet si to ani o tobě, ani o tobě, ani o tobě, ani o tobě... Tak to zkuste taky. Necháme-li jeden každý ty ostatní dělat to co rádi, a nejen rádi, ale taky na co stačí, k čemu se hodí, budeme se jeden každý cítit mnohem víc ve své kůži. A to myslím celkem stojí za to. Ve vlastní kůži je nejlíp. Nebo ne?