Přečetl jsem dalšího Pratchetta, Svobodnej národ. Je to o budoucí, nebo lépe řečeno začínající čarodějnici Toničce Bolavé, o cestě za hranici snění, o živých snech. A to snech tak živých až skoro skutečných. O snech, ve kterých vás ten zlej s kudlou v ruce nejen dohoní, ale taky vás skutečně zamorduje a vy se neprobudíte celý zpocený, vy se prostě, když se mu to opravdu povede, když mu to dovolíte, když si to necháte líbit, opravdu neprobudíte. Jediné co se dá v takových snech dělat je, jak říkává bábi Zlopočasná, použít hlavologii. A Tonička má první myšlenky. Jenže ona má i myšlenky druhé a třetí a...
Znáte to, jeden cosi dělá a na to co dělá samosebou musí myslet. Jak jinak. Jenže myslet na to co dělám není ještě to pravé přemýšlení. To je vlastně automat. Pokud se samozřejmě nejedná u činnost novou, nezažitou, složitou. Pak se jeden musí soustředit. Ale to neznamená, že při tom soustředění nemůže myslet ještě na něco jiného. Třeba aspoň na to, že si pak udělám kafe. Jaksi podprahově.
Jenže možná je to naopak. Zatímco podprahově řídím svou činnost, uvažuji zároveň o nesmrtelnosti brouka, o večerním posezení u piva s kamarádem a ještě o včerejším rozhovoru s manželkou a co z něj plyne pro budoucnost. Mimo to se ještě tu a tam myslí mihne jakýsi šot, například že bych měl zase jednou zavolat babičce, že nesmím v úterý zapomenout na doktorku a v pondělí zaplatit složenky a tak podobně. Možná v jiném pořadí a možná na pořadí vlastně ani nezáleží.
Jenže ono je to složitější. To, že jeden myslí zároveň na „x“ věcí ještě neznamená, že má první myšlení. Natož druhé. To, že jeden myslí zároveň na „x“ věcí je vlastně úplně normální. Abyste mohli mít první myšlení, musíte mít také otevřené oči. A to zase neznamená pouze to, že se budete dívat, ale že taky něco uvidíte, čímž je samosebou myšleno, že uvidíte opravdu to co je k vidění a ne jen to co každý očekává, že uvidí. Většinou se necháváme zblbnout. Většinou nejdeme do hloubky. Většinou věříme svým očím a uším, respektive tomu co nám o tom podá rozum za zprávu a na skutečnost kašleme. Jenže to co oko vidí si rozum přebere tak jak je zvyklý a pokud si myslí, že to co vidí je nesmysl, že vidí něco, co by vidět neměl, tak to prostě vypustí nebo nahradí něčím jiným, něčím co zná. A tady jsme u toho myšlení. Ono prostě jde o to, mít vlastní hlavu. Čistou, nebo lépe řečeno, otevřenou mysl, která dokáže vnímat skutečnost a nenahrazovat ji kulisami. To, že vidím něco co neznám nebo čemu nerozumím ještě neznamená, že to neexistuje. A možná to platí i naopak. To co vidím a znám je možná jen sen, který pro tuto chvíli nahradil skutečnost.
A tohle všechno Tonička Bolavá, malá čarodějnice, ví. Je schopná nejen vnímat kulisy, představu jí vnucovanou, ale také přemýšlet o možnosti, že je to jen představa, sen ze kterého se přece může probudit, a zároveň si uvědomovat, že o tom přemýšlení přemýšlí, že přemýšlí o možnosti, že je všechno jinak, což jí umožní správně vnímat a uvědomit si, kde je v tom snu díra, kterou se může dostat ven.
Člověk většinou dělá to co je zvyklý, co ho naučili rodiče a později učitelé ve škole, postupně se čím dál tím víc přizpůsobuje svému okolí a nakonec si to šine po nalajnované koleji a myslí si, když už občas myslí, že se z té koleje vůbec nedá odbočit. Vůbec si neuvědomí nejen to, že vlastně nemá žádná kolečka, takže ho na té koleji vlastně ani nic nedrží, ale ani to, že ta kolej je jen namalovaná a ještě ke všemu jenom v jeho představách. A přitom stačí trochu myslet.
Žádné komentáře:
Okomentovat