DĚKUJU!

Včera jsem myl okna na Holečkách a jelikož tam sem tam některé nejde otevřít a jiné na mě zase div nevypadne, když ho otevřu, ptal jsem se jedné bábinky, když šla náhodou kolem, jestli taky neplánují plasťáky. Dozvěděl jsem se, že neví, že už se o takové věci nestará, protože se stejně bude stěhovat a tak ať se starají ostatní. Pak se rozpovídala o životě, jak pochovala třetího manžela, toho prvního v šestadvaceti, což byla rána, ale nějak se s tím vyrovnala, nic jiného taky člověku nezbude a ten život se musí brát zvesela, nemá cenu si každému ztěžovat, o to nikdo nestojí, stejně vám nikdo pomocnou ruku nepodá, každého to spíš odradí. Když jsou lidi zvyklí, že je s váma sranda, tak s váma musí být sranda i kdyby na chleba nebylo, jinak s váma nebude nic. Nemá cenu si stěžovat, že ten váš jde na pivo, když chce, tak ať si jde, vyčítat mu to, to by ho akorát naštvalo a k ničemu by to nebylo, leda k horšímu. Jeden má být rád, že vůbec někoho má a nemá to kazit nějakými zbytečnými výčitkami. Známých mám spoustu, říkala ta paní, je mi už osmasedmdesát a kdybych se o sebe nestarala, nedělala něco pro sebe, nesnažila se, aby se mnou něco bylo, tak by se na mě všichni vykašlali. Takže se snažím a jde to. Ale zase na druhou stranu, těch skalních, těch opravdu kamarádů, těch moc nemám. Úplně spolehnout se můžu jen na dva. Jednu ženu a jednoho muže. A proto každému říkám, ať se s tím svým nehádá, ať je rád, že ho má, že se mají, mají se tak aspoň o koho opřít, když je jim ouvej. A teď už jdu. A mávla rukou v jakémsi čtveráckém pozdravu, nastoupila do výtahu a s úsměvem odjela.
A já jí zapomněl poděkovat, protože ona pro mě něco udělala, i když mě skoro ani nezná a ani o tom, že pro mě něco udělala, možná neví. Něco takového jsem totiž potřeboval slyšet.
Takže: DĚKUJU!