Poslední dobou mám podivný pocit, že jsem poslední dobou, dejme tomu za poslední rok či dva, zestárl o… No prostě zestárl. Nějak se někde něco zlomilo a z člověka, který si vždycky myslel, že bude věčně mlád (ha, ha, ha), který se vždycky cítil tak nějak mladší než na kolik by se asi podle běhu času cítit měl, který si vždycky připadal mezi svými vrstevníky jako mezi starci, jako že mezi ně nepatří; tak z tohohle člověka že je ze dne na den, nebo snad z roku na rok dědek. A když píšu dědek, tak tím rozhodně nemyslím dědeček.
Představte si dědka, který se na jednu stranu pořád ještě necítí být dospělý a nejradši by všechno hodil za hlavu, kterého však na druhou stranu najednou všechno zmáhá, každou chvíli ho něco bolí nebo aspoň pobolívá, je neustále unavený, nenaložený, nabručený, všechno ho štve, všechno ho vyvede z míry, nic ho nebaví, nic se mu nechce, kvůli všemu se hned rozčílí, každou chvíli vybuchuje a zesiluje hlas… No to by snad stačilo! Hrůza! Já bych o něj nestál.
Vím samosebou, že když jednoho něco bolí, tak že mu to na náladě moc nepřidá a naopak, když nemá náladu, tak že se na něj zase nějak mnohem víc lepí ty bolístky, že jedno s druhým souvisí jako spojené nádoby, a že stupňováním to může vést, a taky vede, k nesnesitelnosti, ale to, že to vím, mi to moc neusnadňuje.
To, že to vím by mi, obrátil-li by se na mě někdo druhý s podobnými problémy, umožnilo poklábosit si s ním o tom a pokusit se mu poradit ať se snaží brát život z té veselejší stránky, ať se pokusí ve všem hledat to lepší, to pozitivní, ať si najde něco na hraní, pro zábavu, ať se prostě věnuje něčemu zajímavému, co ho vytrhne z toho srabu a zlepší mu náladu. Ať, když už ho nikdo nepochválí, se pochválí sám. Ať třeba utratí něco peněz a udělá si tak radost. Když nic z toho nezabere, tak ať se pokusí odstranit to nejhorší zlo, které ho trápí. Ať třeba… co já vím… ať si třeba najde jinou práci. On by to stejně neudělal, ale třeba… Možná bych ho vytáhl aspoň na pivo, možná do kina, nebo jinam, to už by záleželo na tom, kdo by to byl.
Tohle všechno vím. A vím taky, že je možné, že bych ho netahal vůbec nikam. Možná by mě ani nenapadlo, že je na tom tak špatně, že potřebuje vytahovat ať už odkudkoli či z čehokoli. Možná by mi ani neřekl, že ho něco bolí, že se cítí unavený, že ho všichni štvou, že se proti němu všichni spikli a nikdo ho nechápe. A možná by mi něco říkal a já bych tomu nevěnoval pozornost, zdálo by se mi to malicherné, neuvědomil bych si, že nikdo nikdy na sebe nevyzvoní všechno a že to nic, s kterým se mi svěřil, může být jen jedním z mnoha nic, které, jak známo, umořily vola. Možná bych si jen jednoduše pomyslel, že už to s ním není taková sranda jako dřív, možná bych měl dokonce pocit, že nemá ani cenu dál se s ním vídat, že život jde dál, a že nějak bylo a nějak bude i bez něj. Možná…
No a tak si teď sednu a budu sám sobě vyprávět o tom co mě bolí, kde mě píchá, kdo mě štve, čím mě štve a proč asi, a pak si, protože to přece dobře znám, sám poradím, že se mám snažit se nějak rozveselil, zabývat se něčím co mám rád a co mě baví, vzít třeba někoho milého za ruku a jít s ním třeba na to pivo nebo do toho kina na nějakou srandu. Jenže ono mě nic nebaví, nic se mi nechce, není mi do smíchu a nechce se mi ani brát někoho za ruku a chodit s ním na pivo nebo kamkoli jinam. Vždyť kdo by stál o takového nenaloženého bručouna…
13.3.2008
Žádné komentáře:
Okomentovat