Kdykoli se někde někdo zeptá: „Kdo tu není?“, nebo „Chybí někdo?“ ozve se „Já“. Mnohdy mnohohlasně. Je až zarážející, jak rádi si děláme z podobných otázek legraci. Možná tak nějak podvědomě cítíme, že ta otázka je vlastně nesmysl. Kdo totiž chybí, není tu a kdo tu není, ten jen velice těžko odpoví ať už na cokoli. Je to jako s otázkou: „Spíš?“, na kterou se sice odpovědět dá, ale ne kladně, alespoň ne pravdivě. Odpovím-li“ „Jo, spím!“ tak sice kecám, protože nespím, kdybych spal neodpověděl bych, ale mám buď k spánku blízko nebo prostě spát chci a kladnou odpovědí dávám najevo, že nechci být rušen. Možná by bylo lépe ptát se jinak, a to: „Nespíš?“ Pak by žádná odpověď znamenala vlastně odpověď zápornou, tedy: „spím“, čímž se dostáváme do úplně jiných otázek, totiž k vaření, jelikož v tom začínáme mít guláš. Kladná odpověď na „ne…“ by vlastně měla znít: „Ano, ne…“ Záporná odpověď tedy: „Ne, ne…“ Jenže ono: „ne, nespím“ znamená totéž jako: „ano, nespím“. V obou případech se přiznáváme k bdělosti a guláš se zahušťuje. Snad se nepřipálí.
Ptá-li se kantor, šéf či jiná zodpovědná osoba jestli někdo chybí, neočekává samozřejmě odpověď od chybějícího, nýbrž od byvších vědoucích. Kdo ví, všiml si, zaregistroval kolegovu nepřítomnost, má to prásknout, nahlásit, udat. Vedoucí se tak stane vědoucím a zpravidla to někam zapíše nebo jinak pošle dál. Každý má šéfa, jež taktéž chce vědět. To aby se mohl zodpovídat, krýt si záda, budovat si alibi a co já vím co ještě.
Na některé otázky se ovšem neodpovídá. Lépe řečeno, odpovídá si na ně sám otázku pokládající řečník. Na jiné otázky se naopak odpovědět nedá. Většinou je na ně ovšem odpověď vyžadována, vymáhána, vydupávána. Mnohdy se na otázku také odpovídat nesmí, nedoporučuje se, jelikož každá odpověď na ni, a to jakákoli, by vyvolala řadu dalších nezodpověditelných otázek, ze kterých pak není úniku.
Existují také otázky nevyslovené, visící takřečeně ve vzduchu, někdy v mlze takže nejasné, jindy přímo do očí bijící. Otázky kolem nichž bývá dusno jak v pralesní prádelně. Otázky na něž odpovědi ani nejsou vyžadovány neboť tyto předpokládáme, očekáváme, bojíme se jich a jiné odpovědi než ty očekávané, tušené, obávané prostě beztak nepřipouštíme.
Zcela jistě však naopak existují také odpovědi na neexistující otázky. Odpovědi, které stačí, obrazně řečeno, zvednout, sebrat se země. Jenže dokud nic nehledám, nemohu ani nic najít, nebo snad jedině to nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat