Není práce jako práce. Někdo, když má hotovo, tak má prostě hotovo, shrábne vydělaný peníz, jde domů a zítra nashledanou někde jinde, jiný když má hotovo tak klidně může, jako ten pověstný lakýrník na parníku, začít zase od začátku. Nevděčná práce! Sisyfovská práce.
Já jsem uklízečka. Tedy, coby muž, vlastně spíš uklízeč. A to uklízeč domovní, abychom to specifikovali trochu blíže. Narozdíl od mé ženy, která chodí po privátech, má své zákaznice, svou klientelu, a pucuje tedy všechno od koupelen přes kuchyňské linky a koberce až po okna a tak dál, ovšem všechno v bytě nebo rodinném domku, já uklízím po barácích, tedy vlastně mimo ty byty, takže schodiště a podesty a parapety a sklepy a pavučiny v průjezdu a okolo popelnic a také ta okna a výtahy, ty jsou teď co bývají celé z chromu a skla taky parádní, a zábradlí si užívám, zvláště tam, kde ho ještě dělal kovář a je samá kudrlinka, růžička a jiná činčorádička. Prostě práce jako každá jiná.
Jenže není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem a tak, jako ten námořník, jen někde skončím, klidně bych mohl začít znovu. Po podlaze, kterou vydrbete skoro dozlatova se někdo projde zablácenou botou a vynadá vám, že to děláte moc namokro, vedle rohožky si jiní odloží plastový pytel s odpadky z něhož často teče nevábná máčka zanechávající fleky a pak si stěžují mé šéfové, že tam ty fleky jsou, popelnice bývají přeplněné a obložené i zvenčí což popeláři neberou na vědomí, lidi taky ne a zbývá to tedy taky na mě.
Poslední dobou si obzvláště užívám s pavučinami. On se všude najde někdo, komu se pořád něco nelíbí a i kdyby mi všichni nájemníci říkali jak krásně to tam uklízím tak ten jeden stejně bude hudrovat, že tohle a nebo zas támhleto, ale ty pavučiny, ty mají u mě prim, těm to nikdy nezapomenu, ani když už třeba, někdy v budoucnu, dávno nebudu uklízečkou. Pavučiny jsou pro mě prostě pohroma, s kterou si nevím rady. Nejen, že máte-li vlhké koště, nemůžete si moc dovolit šourat s ním po stropě, když už tam tu pavučinu uvidíte, ale jak je známo, pavouci ty své sítě záměrně dělají pokud možno neviditelné a tak je často taky ani nevidíte, obzvláště když zrovna suprově nevidíte, Jenže někteří nájemníci šťouralové vidí jak ostříži, možná taky nemají nic jiného na práci, stále jen s hlavou zvrácenou hledají u stropu co tam zase pavouček ze sebe vysoukal a hned drnčí telefony, že je tam pavučina a kdy jí už konečně odstraním. Někdy je to k zbláznění!
Přemýšlel jsem tuhle, když jsem s hlavou zvrácenou, při vytírání podlahy hledal pod stropem tu nadílku, jak asi dlouho tomu pavoučkovi trvá takovou středně velkou pavučinku usoukat. Nevím, nejsem pavoukolog, ale na týden bych to netipoval. Spíš bych řekl pár hodin. Možná i méně. To ovšem znamená, že až zase někde budu vymetat pavučiny, nemohu si dovolit nechat tam jejich tvůrce. Bude se ze mě muset stát pavoukovrah. Jen aby to pomohlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat