Nevím docela přesně proč, ale člověk asi musí něco dělat. Dokonce i já. Ne snad, že bych nechtěl dělat vůbec nic, to zase ne, jen se mi moc nechce chodit někam do zaměstnání. Jenže ono jaksi člověku nic jiného nezbývá. A tak jsem, chtě nechtě, někam nastoupil a něco tam dělal. A i když mě to zrovna dvakrát nebavilo, vydržel jsem tam skoro dvacet let. Přesně řečeno osmnáct. A k tomu dva měsíce a šestadvacet dní. Nicméně ty necelé dva roky, o které jsem to zaokrouhlil, na tom zase tak moc nemění.
Osmnáct let mi připadá jako život sám. Je to pro mě vlastně větší část dospělosti. Za tak dlouhou dobu se jednomu ledacos zaryje hluboko pod kůži. Pravidelnost odchodů do práce, prostředí, práce sama… A hlavně lidi. Těch se tam za tu dobu vystřídala spousta, snad stovky. A jak už to bývá, někteří vám chybí dlouho, jiní jen chvíli a na ty ostatní si za pár chvil ani nevzpomenete. Těch, na které nedokážu zapomenout asi nikdy, je ale jen pár. Lidičky, které jsem si oblíbil a kteří mi budou chybět.
Druhá věc je, začínat teď někde zase od začátku. Jeden se za ten čas už pomalu stal inventářem. Každý ho zná a každý ví, že se na něho může spolehnout, případně v čem ano a v čem ne, což mnohé usnadňuje. A snad spíš ano; jinak bych už byl dávno odejit někam jinam. Tak mě napadá, že to tam beze mne snad ani nemůže fungovat, což je samozřejmě blbina. No… Třeba na tom něco bude.
Musím přiznat, že už jsem se snažil odejít dříve. Nebo, lépe řečeno, uvažoval jsem o tom. Jenže jsem si tak nějak netroufal. Jeden musí živit rodinu a nemůže si být jistý tím co ho čeká. Taky se mu zrovna dvakrát nechce učit se cosi nového. A hlavně… Teda alespoň pro mě… Ty lidi. Ty lidi, které znám a o které nechci přijít. A pak taky ty nové, s kterými se budu, tam někde, muset seznamovat, což je někdy docela obtíž.
Znáte to. Přijde mezi vás někdo nový a zpočátku to mnohdy jde pěkně ztuha; a neupoutá-li Vás na první pohled, začnete se na něj dívat tak trochu skrz prsty a potom často trvá strašně dlouho než zjistíte, že je vlastně docela fajn a mohl by se třeba stát i kamarádem z nejlepších. Jenže to už je často pozdě.
I když… Pamatuji se na podobnou situaci, kdy jsem dal jedné své budoucí kolegyni nepokrytě najevo svůj odpor a nesouhlas a přesto, nebo možná právě proto, vzniklo přátelství, které trvá dál, i když už spolu zase dávno nejsme každý den v práci a vídáme se jen jednou za uherský rok a i to je mnohdy problém.
Na druhou stranu si ovšem pamatuji i spoustu těch, které jsem míval rád, kteří ovšem jakmile sešli z očí, sešli také z mysli. Kamarádi dokud je to nutné? Kamarádi? Moc tomu nerozumím, ale je to tak. Prostě jsme vedle sebe ušli kousek života a zbytečně si nešlapali na kuří oka. A i to je v dnešní době vlastně dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat