EVOLUCE?

Stalo se to velice dávno, v čase kdy ještě lidé neměli v hlavách mozky k přemýšlení a v noci se choulili stočeni do klubíčka jen v skrytu nízkého křoví. Kdo měl štěstí a nalezl opuštěný příbytek jeskynního medvěda, mohl, pokud by to byl dokázal, mluvit o luxusu. Lidé tenkrát byli jen ubohá, chlupatá stvoření živící se sběrem plodů a dát si, například, k večeři něco masitého, je nenapadlo ani ve snu. To se jim spíš zdávalo, že jsou tou večeří oni.

Lidičky si žili spokojeně jak jen to v té bídě šlo, chroupali si svou mrkvičku a jiné kořínky, sem tam slupli nějakou tu bobuli a i když občas někdo polkl jedovatou houbu a pak ulehl a víckrát nevstal, ostatní si s tím hlavu nelámali. Ono na ně potom víc zbylo.

Tak to šlo den za dnem a rok za rokem a nebýt toho, že je občas otravovala nějaká ta přerostlá ještěrka, nebo se na ně usmála šavlozubá šelma, byl by to celkem normální život. Taková nudně jednotvárná symbióza s přírodou.

A pak… Ono vlastně těžko říci, co to bylo. Za hromového rachotu a oslňující záře se cosi sesypalo z oblohy, prásklo to sebou až se země zatřásla, chvilku hořel kus lesa a nakonec zase vše utichlo. Po chvíli už se naši chlupatí předci opět spokojeně pásli a vše se zdálo být jako dříve.

Pak nastal večer. Všude byla tma jakou dnes už ani neznáme a všechno živé spalo, nebo se třáslo strachy. Snad až na pár nočních lovců, kteří se ve dne stydí za svůj vzhled a v noci kradou spícím jejich sny. A právě jeden takový se zatoulal k nově vzniklé mýtince, odkud mezi zuhelnatělými pahýly stromů probleskovalo zvláštní světlo, jehož namodralý jas se linul z oken podivného příbytku. Uvnitř seděl v otáčecím křesle štíhlý muž. Jeho kůže se v tom svitu stříbřitě leskla. Mužovy ruce se jakoby vznášely nad zvláštní deskou ležící na stole přímo před ním. Tato deska se skládala z několika řad malých čtverečků a přímo navazovala na jinou desku stojící kolmo k té první a vyzařující ono zvláštní světlo.

Jak muž pohyboval prsty po čtverečcích, na svítící desce se objevovaly znaky. Po chvíli se spokojeně usmál, protáhl se a vstal. Došel k oknu a vyhlédl do tmy, kde na hranici světelné výseče tušil postavu. Pokýval hlavou a vrátil se k rozdělané práci.

„Za dveřmi se ozývá nezřetelný šramot,“ přibývala postupně slova na monitoru. Muž se otřásl, jak mu přeběhl mráz po zádech. Necítil se v tomto neznámém prostředí příliš bezpečně. Přiletěl sem ze své planety odsouzené k zániku, aby zjistil, jsou-li zde vhodné podmínky pro přesídlení. Jeho první dojmy byly uspokojivé, zatím se však nerozhodl poslat o tom zprávu domů. Nebyl si jistý a nechtěl se unáhlit. Jenže venku něco bylo, a to něco mohlo být nebezpečné. „Vím,“ psal dál, „že dokud zůstanu uvnitř, nic se mi nemůže stát.“ Natolik důvěřoval technice. Jenže znal také sebe a bylo mu jasné, že ani pevné stěny jeho cestovního obydlí ho nedokáží uchránit před sebou samým.

Ráno se automatické dveře se zasyčením otevřely a muž ve stříbrném obleku nejistě vyhlédl ven. Chvilku váhal a pak po několika schůdcích sestoupil na zem a sežehnutým porostem přešel až k prvním zeleným keřům, kde spatřil drobnou, na zemi schoulenou postavu. Ta sebou náhle trhla a upřela na něj vystrašený pohled.

„Neboj se,“ řekl muž tiše a z jeho hlasu bylo znát, že ta slova patří jim oběma. Nevěděl si rady a vrtalo mu hlavou, proč se ležící tvor nesnaží utéci ani zaútočit. Ten tiše zavrčel a dál nehybně ležel. Muž si dodal odvahy a postoupil o další krůček. Vrčení maličko zesílilo, ale jinak se nedělo nic. Tu si muž všiml tmavé skvrny v trávě. Pochopil, že jde o krev a zatímco se pomalu přibližoval, konejšivě na tvora hovořil. Nakonec se mu podařilo vzít zesláblé tělo do náruče a vrátit se s ním do svého dočasného domova.

Večer sežehnutou paseku opět matně osvětlovalo modravé světlo monitoru. A zatímco v útrobách přistávacího modulu zesláblé stvoření vyspávalo narkózu po nezbytném ošetření, Stříbrný sepsal a také odeslal zprávu svým vzdáleným blízkým. Mluvil v ní o obyvatelné planetě s přijatelnou atmosférou, klimatem i gravitací, na které našel zárodek budoucího vyspělého života. Doporučil osídlení a sám za sebe uvedl, že se rozhodl na této planetě zůstat a pokud možno připravit podmínky pro své následovníky.

V hlavě mu pracoval myslící mozek a tak věděl, že domů se vrátit nedokáže a stejně tak ani sem to z jeho mateřské planety, co bude živ, nikdo nestihne. Natolik, jak předpokládal, věda ještě nepokročila. Věděl však, že s trochou skromnosti tady nejen přežije, ale snad i prospěje těm zvláštním domorodcům. Půjde-li na to chytře a podaří se mu s nimi sblížit, mohl by třeba i dát základ rodu. A kdo ví… Zamyslel se a po chvilce si s úsměvem zašeptal do chybějících vousů: „Budu vaším bohem…“

10.5.2005